Ničení tropických deštných pralesů nepřímo ohrožuje každého z nás
Úbytek tropických deštných pralesů je jedním z nejdiskutovanějších globálních problémů. Nemusíme být vystudovaní biologové, chemici nebo environmentalisté, abychom chápali, proč tomu tak je. Neznáme možná přesnou rovnici fotosyntézy, ale víme, že na rozdíl od nás, rostliny jako autotrofní organismy dokáží za působení slunečního světla z atmosféry odebírat oxid uhličitý a uvolňují do ní kyslík. Naprostá většina kyslíku na Zemi je vázána ve formě oxidů v zemské kůře a zemském plášti. Tento kyslík je ale samozřejmě pro živé organismy z hlediska dýchání nevyužitelný a je to právě fotosyntéza, díky které máme v atmosféře přibližně 21 % O2, které umožňují život na naší planetě. Dalším zdrojem kyslíku je fotodisociace vody (rozklad molekul vody působením UV záření) probíhající ve vyšších vrstvách atmosféry. Jak ale víme, v přírodě je vše vyváženo, a proto kde něco vzniká, musí také něco zaniknout. Reakce fotosyntézy probíhá obousměrně. Opačným dějem je dýchání, při kterém se kyslík spotřebovává a opět vzniká oxid uhličitý. Další kyslík je odebírán při aerobním rozkladu organické hmoty. Jedná se o uzavřený koloběh, který udržuje hladinu CO2 a O2 v atmosféře přibližně konstantní (dochází ale k přirozeným periodickým výkyvům).
My lidé ale máme v povaze strkat prsty do všeho a ani cyklus těchto plynů nezůstal nepoznamenán. Právě kácení lesů je po spalování fosilních paliv nejvýraznějším zásahem do nastavené rovnováhy. Deštné pralesy jsou největším suchozemským producentem kyslíku, což je dáno enormním množstvím biomasy vznikajícím v prostředí s velkým množstvím srážek (více než 2000mm) a vysokou vlhkostí vzduchu (až 100 %). Je třeba si uvědomit, že při dýchání je kyslík opět spotřebováván, ale význam lesa tkví především v tom, že rostliny oxid uhličitý zabudují do svých těl a zadržují ho až do doby svého zániku. Představme si ale, co se stane, když takový les farmář nebo těžař zapálí. Místo pozvolného uvolňování při rozkladu je najednou uvolněno obrovské množství CO2 a zároveň je při hoření (oxidaci) spotřebováván kyslík. Najednou už rovnice není skutečnou rovnicí. Víme, že CO2 je navíc jedním ze skleníkových plynů přispívajících k tzv. zesílenému* skleníkovému efektu.
Les ale nelze chápat pouze jako nějaký mechanismus přeměňující jeden plyn na druhý. Les je živý organismus plný vazeb a toků, které jsou jeho zničením náhle přerušeny. Je známo, že tropické deštné pralesy jsou domovem mnoha rostlin a živočichů, z nichž odhadem 2/3 vůbec neznáme. Přitom zjišťujeme, že právě v těchto místech jsou možná ukryty LÉKY na choroby, s nimiž si naši vědci zatím neví rady. Z toho logicky vyplývá, že likvidací těchto ekosystémů pravděpodobně zabíjíme i sebe. Tak proč se to tedy ještě vůbec děje, když je desítky let známo, že tropické deštné lesy jsou těmi nejcennějšími společenstvy, která se na naší planetě utvořila?
Tuto destruktivní činnost bohužel pohání dva možná úplně nejsilnější lidské pohony. Na jedné straně je to touha po zisku a na druhé potřeba přežít. V obchodu se dřevem se točí velké peníze. A dobytek, jehož maso poputuje do oblíbených hamburgerů, se také musí někde pást. Další ránou pro pralesy se stalo pěstování olejové palmy, která poskytuje surovinu pro výrobu kosmetiky, potravin, ale především „biopaliv“. V tomhle kontextu slovo BIO moc rádi nevidíme… Drobní zemědělci vytlačení z úrodné půdy se pokoušejí přesunout svou činnost do oblasti pralesa, kde je ale půda pro zemědělské využití zcela nevhodná. Bez přísunu nových vrstev organického odpadu se živiny brzy vyčerpají, svou měrou přispěje také eroze, a zemědělec se po pár letech musí přesunout zase o kousek dál. Ale bylo by naivní myslet si, že zničené plochy jsou okamžitě na náklady těžařů nebo zemědělců obnovovány. A buďme k sobě upřímní… I kdyby tomu tak bylo, původní prales už nám nikdo nevrátí, protože možná právě na těch stromech, které padly za oběť lidské chamtivosti dnes, rostla endemitická rostlina, která mohla někomu zachránit život. To už se ale nikdy nedozvíme.
Je ještě naděje?
Naštěstí vznikají PROJEKTY na ochranu pralesa a části lesů jsou vyhlašovány jako přírodní rezervace. Dokud ale bude primárním zájmem zisk a budoucnost lidstva bude pro těch několik vyvolených jedinců, kteří mají prostředky a moc něco ovlivnit, vedlejší, asi bude tato snaha nedostatečná a z „plic planety“ zbydou jen trosky. Nebo to vidíme moc černě?
Zajímavost: V našich zeměpisných šířkách se samozřejmě tropické deštné lesy nevyskytují, ale podle mapy potenciální vegetace by měla být většina naší republiky pokryta lesy. Jaká je skutečnost, všichni víme… Navíc lesy, které máme dnes, už příliš věrný obraz o naší původní krajině nepodávají. Zbytky pralesa najdeme pouze v NP Šumava nebo v Novohradských horách. O to zajímavější je projekt nazvaný Nový prales, v rámci kterého nám vzniká krásný les v okolí Ještědu na Liberecku.
Možná jste právě dostali tip na výlet.
* skleníkový efekt jako takový je jevem přirozeným a dokonce nezbytným pro život na Zemi, bez jeho působení by byla teplota -18°C; je ale nepřirozeně zesilován antropogenní činností.
11.2.2013
Autor: Diana Nebeská
Zajímá vás palmový olej a rádi byste se dozvěděli o jeho výrobě více? Pak vám doporučujeme podívat se na dokument Michala Gálika Zelená poušť, který ukazuje důsledky pěstování palmy olejné na Borneu.
těch stromech, které padly za oběť lidské chamtivosti dnes, rostla endemitická rostlina, která mohla někomu zachránit život. To už se ale nikdy nedozvíme.
